JAK JSME (ma)RODILI

20160427_164046Těhotenství není nemoc, říká se občas s úsměvem. Co ale, když se onen čas stane kolotočem událostí, které vás utvrdí v tom, že je to spíš naopak? Těhotná žena se v současné době automaticky stává pacientem. Přes ujišťování, že za oněch 25 let se přístup změnil, je to pořád to stejné. Proč teoretizovat? Vlastní zkušenost je nejlepší výpovědí.

První dva trimestry byly úžasné. Pohoda, žádné problémy, nevolnosti, jen radost z rostoucího plodu. Vše se změnilo ve třetím trimestru. Od 38. týdne nám začal gynekolog doporučovat vyvolaný porod. A jakmile dosáhnete data předpokládaného porodu a nic se neděje, začne kolotoč. Pravidelné týdenní, poté dvě kontroly každý týden, k tomu věčné dotazy známých a rodiny jestli už to je atd. A když najednou na konci 41. týdne miminko na kardiotokografu předvede výkon hodný tanečníka techna, je zle. V porodnici N. nám čerstvá paní doktorka sdělí, že bude nejlepší, když si zajedeme pro věci a porod se vyvolá. Když prohlásíme, že bychom raději až další den, musí žena podepsat revers o případných rizicích a komplikacích. Nic příjemného. Druhý den voláme do porodnice, kdy máme nastoupit. Pan doktor nám lehce podrážděným hlasem sdělí, že už je pozdě, že jsme tam už dávno měli být a že nás nemíní rodit v noci. Ať prý přijedeme na kontrolu a uvidí se. Monitor tentokrát vyšel ukázkově. Běžně se to stává. Oddechneme si. Ovšem je to předčasné. Po vyšetření nám totiž pan doktor sdělí, že vzhledem ke dvěma myomům nás klasicky rodit nebude. Že je to na císaře. Ať si jedeme domů pro věci a přijedeme zítra na předoperační. Zákrok naplánuje na pondělní ráno.

Jedeme domů a není nám do zpěvu. Všechna ta předporodní příprava, průběh bez komplikací, dokonce ani gynekolog ženy v myomech nevidí přílišnou komplikaci – a teď tohle?! Doma rozjíždím sérii telefonátů několika dulám, které mi doporučila známá. Odpovědi nás spíše uklidnily. Hlavně rada, ať se obrátíme na gynekologa. Shodou okolností porodníka v oné nemocnici. V pondělí jedeme k němu. S úsměvem nám říká, že onen pan doktor by si asi raději říznul, ale on sám by to zkusil přirozeně. Na císaře je prý dost času. Spadl nám kámen ze srdce a jedeme domů. Jestli to bylo vyšetření, úleva, shoda náhod či štěstí nevíme. Ale po pár hodinách nastávají porodní kontrakce a odtéká trocha plodové vody. Bereme připravené tašky a vyrážíme. Máme nahlášený nadstandard, tak doufáme, že bude nějaký pokoj volný. Bohužel nebyl. Našeho pana gynekologa potkáváme ve dveřích. Má dnes službu a jde si pro večeři. Následuje vyšetření a monitoring. Z nějakého nepochopitelného důvodu nejsme ponecháni v malém sálu se sprchou a vanou a žena je přesunutá na čtyřlůžák. Ten je prázdný a studený. Nepomáhá ani tlumené osvětlení, ani růžové stěny. Domníval jsem se, že je nejspíš po sezóně a teplárny zatáhly kohouty. Mám dovoleno zatím zůstat na pokoji se svou ženou, ale před desátou musím odejít. Kdyby přijela další pacientka. Chvíli běhám po městě, ale po desáté už nikde nevaří. Kupuji dvě bagety z automatu nemocnice a zabydluji se v autě na parkovišti porodnice. Je vážně zima, na skle se dělá jinovatka. Koukám na film v notebooku, žvýkám bagety a myslím na svou ženu, která je o pár pater nahoře v pokoji sama. Později mi říká, že jí bylo doporučeno usnout. Směšné, když máte kontrakce po pěti minutách. Když se soukám do spacáku, zvoní telefon. Volá žena, že prý můžu jít nahoru, že už asi nikdo další rodit nepřijede.

V pokoji je pořád zima, moje žena sedí na okraji postele a rozdýchává kontrakce. Sedám k ní, masíruji jí šíji a záda, hladím, opravuji, když začne špatně dýchat a přeji si, abych mohl kus té bolesti vzít na sebe. Po téměř dvou hodinách se prý otevřela jen o dva centimetry a moc to nejde. Jak by také, když ji během kontrakcí poleje horko, zpotí se a pak se v pokoji chvěje zimou. Navíc sama, jen s občasnou kontrolou porodní asistentky. Po půldruhé hodině naší spolupráce doktor konstatuje, že se otevřela o další tři centimetry. Rozdíl dvojnásobný. Pak ale monitoring začíná vykazovat velké propady a pomalé návraty srdečních ozev dítěte. Jak asistentka, tak doktor se shodují, že by bylo lepší porod ukončit raději císařem. Netlačí na nás, ale nechceme riskovat poškození mozku. Tak alternativní zase nejsme. Naštěstí je nám umožněn zákrok bez celkové anestezie. Bandáže, kanyla, cévkování, léky na ředění krve, antibiotika, odvoz na sál. Jsem uklidňován, že teď už vše bude rychlé a v pořádku. Mám jít na porodní sál, kam malou přinesou na vyšetření. Dostávám plášť, nahřívám si ruce, stojím v koutě a těším se, až ji uvidím. Tím to bohužel skončilo. Žádný dotek, bonding, jen ji vyšetřili a odnesli na dohřátí a sledování. Alespoň na ni přes stěnu inkubátoru mluvím, tečou mi slzy a moc rád bych si ji alespoň chvíli podržel. Když přivezou ženu na pokoj, jdu k ní. Na sále prý byla strašná zima, že se na horní části těla třásla. Dolní necítila. Violku jí pediatr ani neukázal. Doktor, ten ji zašíval. Třese se mi pod peřinou. Obcházím radiátory, točím kohoutky. A ty začínají hřát! Proč je nepustili hned, jak ji na pokoj přijali?! Pak už jen chodím mezi pokojem o poporodním. Ještěže. Při jedné cestě vidím, jak sestra ošetřuje malou a v ruce má injekci s vitamínem K. Ačkoliv jsme v porodním plánu jasně psali, že si to nepřejeme, pouze kapky! Konečně je po dvou hodinách malá s mámou, ale jen na krátkou chvíli. Pak je odebrána, uměle nakrmená, já se loučím a jedu domů. Jsem strašně utahaný a zároveň nemohu vypnout.

Druhý den není nadstandard ještě volný, takže večer zase odjíždím. Až ve středu se uhnízďujeme v malém, ale za to drahém pokoji. Nedovedu si představit, jaké by to bylo, kdyby se vůbec neuvolnil a žena tam zůstala sama. Strávili jsme tam tři noci, během kterých jsme se skoro nevyspali. Nejenže byl problém s kojením, který začal pozdním přiložením dítěte až druhý den. Ten se ještě prohloubil použitím kojícího kloboučku na radu dětské sestry. Největší nepohodu a stresy ale zapříčinili hlavně sami doktoři. Zaběhlé postupy a univerzální přístup jsou totiž pro současnou medicínu důležitější, než osobní kontakt, dotazování a vlastní úsudek. Popsal bych to slovy: „Je důležité, aby pacient odešel živý, byť naprosto vyčerpaný“.

Ve středu, kdy má žena měla ještě teplotu, jsem nasadil všemožné přivezené prostředky, abych ji posílil a zabránil dalším komplikacím. Díky tomu také ve čtvrtek po ranní kontrole, kdy teplota ustoupila a ženě se vrátila chuť do jídla, sestra správně konstatovala, že je možné vytáhnout kanylu a nepodávat antibiotika. Navečer ale přišla vážně se tvářící čerstvá doktorka. Sdělila nám, že pan primář po shlédnutí výsledků odběru krátce po porodu doporučil podávat antibiotika. Kvůli CRP, které bylo 177. Na základě dva dny starých výsledků a bez osobního kontaktu. Tato hodnota je ovlivněna mnoha faktory, mezi něž patří podvýživa (38 hodin hladovění), dehydratace (12 hodin zakázáno pít, jen fýzák), stres, absence spánku  a velké narušení tkání (operace). Ženu vůbec neprohlédla a na otázku, co by dělala ona odpověděla, že to, co pan primář. Asi si to nechtěla rozházet, když nastoupila teprve před třemi měsíci. Po strašení a naléhání souhlasila s dalším odběrem a dohodou, že pokud budou hodnoty stejné, nebo vyšší, antibiotika se podají. S tím jsme samozřejmě souhlasili. Podepisovat revers s výčtem rizik však psychice ženy čerstvě po porodu moc nepřidá. Skončilo to slzami. Další den už nikdo s výsledky nepřišel a do antibiotik nenutil. Na náš dotaz, jaké byly výsledky, nám při propouštění doktorka sdělila, že byly v pořádku a že nás nechtěla zbytečně zatěžovat. Také jsme se dozvěděli, že problémem jsou peníze, protože v porodnici nemají laboratoř a vzorky posílají jinam. Přitom přístroj na měření hodnot CRP se dá koupit za 900 Eur a běžně prodejný test stojí 270 Kč za balení dvou kusů. Kolik přitom stojí antibiotika zbytečně podávaná? Určitě ne málo.

Stalo se běžnou praxí, že při jakékoliv operaci se podávají „léky“, ředící krev. Císařský řez nevyjímaje. Je pravda, že změna životního stylu s sebou přinesla problémy se srážlivostí krve. Nejčastěji zvýšenou. Bohužel ta menšina, která se o své zdraví – kromě nečekaných událostí, stará, je tak bita. Jsme ta menšina. Třetí den se ženě objevily malé modřinky v místě, kde jsem čtyři dny předtím prováděl akupunkturu. Na rameni, kde dostávala injekce Flexiparinu samozřejmě trochu větší. Navíc tvrdá cysta. Kolem jizvy po zákroku se začaly tvořit modřiny a pomalu se rozlézaly. Otázka, zdali je to nutné z nás opět udělala problémové pacienty na oddělení. Opět ten samý kolotoč vyhrožování případných následků, včetně smrti, opět stejná nepřípustnost možné souvislosti, opět revers… Na jedné straně lidé, kteří vás znají jen jako složku s čísly a poznámkami, na druhé straně ošetřující personál, který vás skutečně osobně vidí. Žena to nakonec neustála a zbylé dvě injekce si nechala aplikovat. To vše se odehrávalo během dnů, kdy jsme se společně učili, jak nakrmit, přebalovali, žena odstříkávala mléko, ošetřovali zapálená prsa lymfodrenáží a obklady z tvarohu, prakticky nespali. Na otázku, jestli nechceme v porodnici zůstat ještě alespoň den navíc, jsme řekli ne. Violka s námi dokázala přežít, dorostla téměř do porodní váhy a nevykazovala odstíny žluté – novorozenecké žloutenky. Tak jsme v sobotu odpoledne usadili malou do sedačky – vajíčka a vyrazili směr Praha. Šest nejtěžších dnů našeho života.

Po mnoho týdnů – měsíců jsme si kladli a odpovídali otázky na situace, kterými jsme si prošli.

Proč se nerespektuje fyziologická doba těhotenství? Proč je v pokoji zima? Proč nemůže zůstat žena na porodním sále, kde je teplo, žebřiny, balón na sezení, vana a hlavně teplo, když má každých 5 minut kontrakce? Proč nemůže zůstat muž se svou ženou, i když nejsou komplikace? Proč se doktoři neřídí Porodním plánem, sepsaným rodiči? Proč se nepřistupuje individuálně ke každému pacientovi na základě osobního kontaktu a rozhodnutí se řídí čísly a všeobecnými pravidly?

Otázek by možná bylo víc, ale důležité je, jestli se něco změní. Zatím jsme tam, kde včera.

                                                                                                                                         Radim Jakeš

Ráda bych zmínila skutečnost, že to jak bude porod probíhat je hodně ovlivněno sebevědomím a psychickým rozpoložením ženy. Přestože jsem si o sobě myslela, že jsem silná a připravená, zjistila jsem, že na některé věci se v životě připravit nejde. Věřím, že celý porod by proběhl jinak, nebýt každodenních dotazů jestli už jsem porodila. Čeho je moc, toho je příliš a máte-li tento zájem někdy i několikrát za den a celý měsíc… Pak už jen nátlak ze strany lékařů, namísto vysvětlení, jen zamávání papírem s podepsáním reversu, protože buď se to udělá tak, jak je nabízeno, nebo jen podepiš.

Co bych dnes udělala jinak? Přestože většina zdravotnického personálu byla skvělá, zaplatila bych si porodní asistentku, na kterou bych se mohla spolehnout, že mě porodem provede a postará se, aby vše dopadlo, jak má. Přeci jen, je to intimní chvíle a důvěra v cizím, neosobním prostředí nemocnice zde hraje velkou roli.

                                                                                                                                    Šárka Jakešová

Comments are closed.